Po půlroční uzávěře se veřejnosti otevřela Bílkova vila, jedna z předních českých architektonických památek. Stálou expozici uvnitř sochařovy vily na Hradčanech i v jeho rodném Chýnově připravil pro Galerii hlavního města Prahy Martin Krummholz z katedry dějin umění Filozofické fakulty UP.
František Bílek byl především sochař a grafik, jeho náboženské pojetí umění ho však vedlo k potřebě komplexně dotvářet prostředí, v nichž se jeho díla nacházela. Kromě biblických námětů se Bílek zajímal také o národní dějiny a myšlenky českých náboženských reformátorů.
„Zneklidňující tvorba Bílka mě fascinovala už od dětství. Byly to především jeho výtvory, které mě – spolu s obdobně exaltovanými barokními sochami Matyáše Bernarda Brauna – přivedly k dějinám umění,“ řekl kurátor výstavy Martin Krummholz z katedry dějin umění FF UP.
Zpracovávat archivní fond spolku Mánes, v jehož materiálech narazil na Bílkovo jméno, dostal za úkol už během civilní služby v pražském městském archivu. Tehdy ho zaujaly značná nespokojenost a pocit zneuznání, jež čišely z Bílkových dopisů. Právě ty se pak staly i námětem jednoho z prvních jeho odborných článků.
„Když jsem tedy po letech – u příležitosti letošního 150. výročí Bílkova narození – obdržel nabídku vytvořit pro Galerii hlavního města Prahy nové expozice umělcovy hradčanské vily i jeho domu v Chýnově, neváhal jsem ani na okamžik. Tato práce byla pro mne mimořádnou poctou,“ dodal akademik z Univerzity Palackého, který na katedře dějin umění přednáší barokní architekturu a sochařství a také sochařství 19. a počátku 20. století.
„Cílem nové stálé expozice bylo odstranění rušivých a nepůvodních prvků vytvořených v rámci předchozí instalace a citlivější přístup k interiérům Bílkovy vily. V nich dnes vystavená díla tvoří přehlednější tematické celky. Na rozdíl od chýnovského domu, kde lze spatřit převážně pozdní umělcovu tvorbu a jeho práce s husitskou tematikou, prezentuje expozice v pražské vile zejména sochařova exaltovaná raná díla, nabitá intenzivním mysticismem a vzruchem,“ popsal Martin Krummholz.
Podstatou Bílkova mysticismu, který prostupuje celým jeho rozmanitým dílem, byl specifický synkretismus námětů a idejí vycházejících z křesťanství, starověkých civilizací, východních náboženství a posléze husitství.
„Sám se i stylizoval do role umělce-kněze, svou dílnu vnímal i zobrazoval jako chrám, vlastní díla pak označoval jako modlitby. Vyhraněný náboženský charakter Bílkovy tvorby vyvolával již za jeho života četné kontroverze, nepochopení i kritiku,“ dodal Martin Krummholz.
Z promyšlené symboliky vychází i atypický půdorys Bílkovy hradčanské vily, který má tvar segmentu a je odvozený od záseku kosou během sklizně.
„Do středu pomyslné kružnice, v němž je dnes umístěn Komenského pomník, sochař původně situoval sochu Mojžíše, starozákonního rozsévače a předobraz Krista, se kterým se ostatně sám identifikoval. Právě myšlenky duchovní orby, setby, zrání a úrody byly stěžejními alegoriemi Bílkovy spirituality. Obdobný význam mají rovněž betonové egyptizující klasové sloupy, které kontrastují s tmavým režným zdivem stavby,“ vysvětlil kurátor expozice.
V jižní části Bílkovy vily dnes může zájemce navštívit sochařský ateliér, v severní polovině objektu pak dvoupodlažní byt umělcovy rodiny.
„Žádná z místností není pravoúhlou. Okosením jejich nároží vznikl labyrint menších komunikačních prostor a intimních zákoutí. Autentickou atmosféru osobitých interiérů dotvářejí kromě původního, Bílkem navrženého a částečně i jeho vlastní rukou řezaného nábytku, četné symbolicky pojímané detaily, které koncipoval v široké škále materiálů,“ doplnil kurátor výstavy. Dodal, že v někdejší prostorné dílně jsou vystaveny monumentální sochy a figurální kompozice charakteristické svými organickými formami, výraznými vertikalizujícími siluetami a patetickými gesty.
Bílkovu vilu od 60. let spravuje Galerie hlavního města Prahy. Ve stálé expozici jsou kromě původního vybavení interiéru prezentována Bílkova díla z jeho vrcholného tvůrčího období.
František Bílek (1872–1941), sochař a grafik, patří k nejoriginálnějším českým umělcům přelomu 19. a 20. století. Přestože se věnoval převážně sochařské tvorbě, zabýval se též grafikou, keramikou a navrhováním nábytku. Materiálem, který mu nejvíce konvenoval a z něhož vytvořil své nejpozoruhodnější výtvory, bylo dřevo.